My a sekta                                                      

     Je to zvláštní, že pokud lidé něčemu nerozumí, přijde jim to ujeté, nepochopitelné, divné, nenormální, a nechtějí se pídit, co to vlastně je a jak to funguje, rádi to hodí do škatulky a je vyřešeno.

Tak jako s námi.

     Z pohledu zvenčí (tak si to alespoň vysvětlujeme) jsme strašně divní a nenormální. „Představte si, opustili svoje zaměstnání, občas se modlí. A to nějak divně. Totiž i v přírodě. Věří tedy v Boha, ale přitom nechodí do kostela. Byli to „normální“ lidi, ale teď mluví o lásce a o srdci a ještě ke všemu se ta jejich kniha jmenuje „Poutníci Světla“. Je to jasný. Jsou sekta. Jé, to se mi ulevilo, už vím, co si o nich mám myslet. A je to.“

      Přitom je tady nasnadě myšlenka – „ nechápu, co tedy vlastně dělají. A ptát se nechci, protože bych se musel konfrontovat se svým postojem k těmto „věcem“, tak proč to nezjednodušit a nehodit do označení sekta.

     Je asi divné, že by někdo v dnešní době dělal to, co chce a nerejžoval z toho majlant. První otázka všech bez rozdílu: „ Uživíte se? A kolik si vyděláte?“ Anebo úplně opačně: „ Víš, že za ten jejich seminář chtějí peníze, že to nedělají zadarmo?“

     Asi jsou tyto otázky normální. Pro nás těžko zodpověditelné. Proč?

Nešli jsme do „toho“ jako do byznysu. Cítili jsme, že v tomto období našeho života k nám přichází něco, co je v souladu s naším srdcem. Je to ono, co člověk cítí jako životní poslání, co ho naplňuje.

     Naše cesta k tomuto naplnění také nebyla bez překážek. Už nebylo snadné dělat „dvě práce“ najednou. Nevybrali jsme si tu „výhodnější“ nebo tu „jistotu“. Vybrali jsme si v tuto chvíli to, co nám naše srdce radilo, s čím jsme souznili. Když jsme se rozhodli, tak se začalo vše pěkně hezky (netvrdím, že jednoduše) skládat. Přes naše myšlenkové bloky, kterých se postupně zbavujeme, přes naše očekávání, která ztrácíme a již se snažíme nemít, až k tomu, co se dnes používá někdy jako klišé, až ke svobodě duše.

     Netvrdím také, že nemáme žádné problémy. Jsme tady na Zemi, tak že musíme platit. Paradox, že? Země je naším domovem a všichni v „civilizovaném světě“ musíme platit za to, že tady jsme. Jak rádi bychom byli, kdyby peníze neexistovaly! Mohli bychom pomáhat, otevírat lidem srdíčka ke svému JÁ, a nemuseli bychom si říkat o peníze a následně je zase vydávat za složenky.

     Každý se sem rodí s nějakým darem, životním cílem, kvůli sobě zvoleným pochopením. Každý je na své cestě. Ať tomu naši sousedé říkají jakkoli, ať jsme pro ně sekta či nikoli, my jsme našli naši cestu v této fázi vývoje lidské duše a ducha. Pereme se s tím, jak umíme nejlépe a stále skládáme zkoušky k dalším pochopením. Vše, o čem mluvíme a píšeme, jsme zažili a zažíváme na vlastní kůži. Nic není vymyšleno, vyčteno. Vše je odžito. Vždyť proto jsme tady. Až budeme cítit, že je pro nás dobré dělat něco jiného, tak tak učiníme.

Proto: „ Lidé, kamarádi, věřte, že konáme dle našeho srdce, s láskou pro lidi.“