Knihy pro děti

II. Pohádky staré lípy  

Druhá kniha pro děti vypráví příběhy z lesa. Hrdiny jsou nejen zvířátka, ale i přírodní bytosti žijící

v lese. Kniha je věnována Dětem Země. Je celá barevně ilustrovaná.

Krásné obrázky jsou od Pavly Breuové, které také velmi děkuji.

 

K jejímu vydání sponzorsky přispěla moje nejbližší rodina,

dále firma Účetní a ekonomické poradentsví - ing. Jaroslav Špeta, Strakonice

Všem moc děkuji. Moc si vaší pomoci vážím.

 

 

Ukázka z knihy:

 

                     O staré lípě

     Na jedné krásné pasece uprostřed parku stál starý a krásný strom. Byla to lípa. Stála tam vysoká, obrovská. Její větve se rozkládaly daleko  široko do prostoru. Některé její „ruce“ sahaly zpět až k zemi a vytvářely přirozenou ochranu. Ba přímo schovku. Ten strom byl opravdu nepředstavitelně nádherný. Jeho kůra byla brázděna silami dávných let. Čišela z něj moudrost. Každý si mohl pomyslet: „Ty jsi tak jedinečný strom! Kolik jsi toho už zažil a co všechno víš a skrýváš!“ Tak byl kouzelný.

     A jakpak by ne. Bydlela v něm stromová víla. Byla hebká, křehká a krásná jako duše stromu. Jmenovala se Azálie. Obývala toto místo již dlouho. Milovala ho, jako vše okolo. Pomáhala každému, kdo se zde objevil a zastavil. Na radu i pro potěchu k ní chodili skřítci, bludičky, permoníci i maličké víly.

     Aha, zrovna jedna sem k ní běží! Copak se jí stalo? Jéjej! Zakopla o větvičku, upadla a poranila se. Ale Azálie jí už utřela slzičky a pofoukala kolínko. A bylo zase dobře. Malinká víla měla cosi na srdci. Chtěla vědět, kde se bude konat slavnostní rej, když je teď na paloučku tak milo. Promluvila k Azálii: „ Paní naše, všichni se chystáme na naši slavnost. Rádi bychom se poveselili, prosím, pověz, kam máme přijít, kde se setkáme?“  ....

 

 

I. První kniha je pojednává o věcech viditelných i neviditelných,

o srdíčku a lásce. - Název: Kouzlo úsměvu aneb Pohádky nejen pro děti

 

 

      

 

I. Kouzlo úsměvu aneb Pohádky nejen pro děti

 Ukázka z knihy:

                  Co se skrývá v jablíčku

 

     Leželo na stole jedno krásné jablíčko. Bylo od sluníčka celé červené, zakulacené a slaďoučké. Za chvíli se vedle něho objevilo další jablíčko. To bylo zase celé žluté až jemně zelené a také sladké. Jak tam tak ležela vedle sebe a neměla co na práci, začala se bavit.
      Červené řeklo: „Hm, ty jsi ale nehezké, na tebe jistě slunce málo svítilo, viď? Určitě ses někde schovávalo pod listem a nemělo jsi odvahu vystrčit nos, co? Pche! Ty jsi ale poseroutka. To jsi mělo asi špatné kamarády, když ti ani neřekli, že se máš ukazovat každý den slunci. To jste asi rodina! Nestojíš mi ani za hovor a nemám tě rádo!“  A bylo to.
Žluté jablíčko nestihlo vůbec nic říci, natož aby se nějakým způsobem bránilo. Červené jablko už mělo zhodnocený jeho život, vlastnosti, kamarády, rodinu a ani se nenamáhalo zjistit, jaké je žluté jablko uvnitř, zda je také sladké nebo kyselé, jakou má vůbec chuť. Jak rychlé a jak snadné, že? Proč by ne. Vždyť všechna jablka jsou stejná, a kdo je jiný, tak je divný a jedním dechem špatný. Nebo je to jinak? Co myslíte?
      A žluté jablko přemýšlelo, co by tomu červenému řeklo. Nic se mu ale nechtělo vysvětlovat. Muselo by vysvětlit nevysvětlitelné. Že má trochu jiný původ, že podnebí bylo chladné, že bylo málo slunce, přesto je uvnitř sladké a krásně voní. A tak jen pravilo: „ Je mi líto, že to vidíš takhle, ale je mi to jedno. Možná to,
co ti na mně vadí a co tě tak popuzuje, je  zrovinka tvůj problém, který uvnitř nosíš a se kterým se neumíš vypořádat anebo o něm ani nevíš. Je jednoduché někoho šmahem zkritizovat, odsoudit a zavrhnout. Přesto ti odpouštím a mám tě rádo. A tak to také bylo. 

 

 

Kontakt

Kouzlo úsměvu

tel.: 602857257


© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode